Maminkou v Americe • Verča a příběh Scarlett

Verča žije spolu s manželem a 2letou Scarlett v malém městečku Watertown ve státě New York nedaleko kanadských hranic a teď v létě to jsou tři roky, co se společně rozhodli přestěhovat se z Německa na trvalo do USA. Prožila si velmi náročné těhotenství i porod a upřímně a otevřeně popisuje, jak všechno probíhalo od začátku až do konce, ale vlastně nového začátku 🙂

Plánovali jste miminko? Byla vaše cesta k miminku snadná?

Malou jsme neplánovali, bylo mi řečeno, ještě než jsme se s Ericem poznali, že děti ze zdravotních důvodů nebudu moct mít, protože moje tělo vylučovalo embryo jako neškodníka. Taky jsem to manželovi řekla hned na prvním rande, protože mi přišlo fér, aby to věděl hned od začátku. O miminko jsme přišli hned v prvních týdnech těhotenství, než jsme se přestěhovali z Německa do USA a malá se ohlásila pár týdnů nato. 

Jak jsi těhotenství zjistila? Oznamovala jsi to manželovi nějak speciálně?

Nemohla jsem se spolehnout na záležitosti jako je zpožděná menstruace, protože jsem jí do té doby měla každý druhý měsíc, občas každé dva měsíce. Nicméně jsem očekávala příchod menstruace už po třech měsících a pořád nic. Bolely mě strašně prsa a každé ráno jsem se cítila jako bych měla hangover, i když jsem den před tím alkohol nepila. A tak jsem si koupila test, čůrala na něj a ta druhá „těhotná“ čárka vyskočila ještě před tou „zkoušecí“ čárkou 🙂 Byla jsem nadšená, ale zároveň sem se bála a počítala s tím, co se stalo v minulosti. Tentokrát jsem ale měla jiný jiný pocit a říkala jsem si, že to snad vyjde, ono totiž nezbývá nic jiného, než doufat. Šla jsem do liquorstore (obchod s alkoholem) a koupila plzeňský pivo a když se manžel vrátil z práce, dala jsem mu večeři a pivo, na kterým byl nalepený těhotenský test.

Jak jsi těhotenství sama na sobě vnímala a jak probíhalo? Mám na mysli psychické rozpoložení a fyzické změny. Měla jsi nějaká očekávání?

Psychicky a fyzicky bylo moje těhotenství velmi náročné. Zrovna jsem se přestěhovala do cizí země, kde jsem nikdy předtím nebyla, kromě kulturních změn a všeho možného okolo mi bylo strašně špatně. Pořád. Vzali jsme se a asi 2 týdny nato jsem zjistila, že jsem těhotná, procházeli jsme v tu dobu zdlouhavým imigračním procesem a zároveň jsem musela zjišťovat, jak to vlastně funguje, být v Americe těhotná. Můj manžel je voják a jeho pozice „učitele“ v té době znamenala, že byl pryč 2-3 týdny každý měsíc, takže jsem byla na všechno sama, pořád jsem zvracela a nikoho jsem tady neznala, byla to těžká změna. Museli jsme čekat až do 12ti týdnů na první ultrazvuk a to pro mě bylo hrozně na nervy. Měla jsem strach, že o malou přijdeme, což se taky málem během těhotenství dohromady 3x stalo, samozřejmě můj manžel byl v tu dobu vždy někde pracovně.

Měla jsi v průběhu těhotenství okolo sebe lidi, se kterými sis vyměňovala rady a zkušenosti? Jak moc sis brala k srdci rady rodinných příslušníků, pokud ti nějaké dávali?

Byla jsem v jednom online fóru a kolega mého manžela měl těhotnou ženu, která měla malou o 2 měsíce později než my. Armáda, protože chápe, že muži jsou neustále pryč, mi přidělila sestřičku, která za mnou chodila 1x týdně a povídala si se mnou, dávala mi katalogy, videa a poskytovala spoustu užitečných informací, které jsem fakt ocenila. Bylo to super, protože byla taky těhotná a měla holčičku měsíc před námi, jsme kamarádky do teď. Jinak mi ještě radila mamka po telefonu, ale ne moc, protože já jsem takový ten hrdý typ člověka, co si nerad říká o pomoc a o rady ostatních nestojím.

Jak bys popsala průběh tvého těhotenství? Čemu ses věnovala a jak ses na příchod miminka připravovala?

V pěti bodech: Zvracení, spánek, samota, ale taky štěstí a hodně aktivit.

Až do posledních týdnů těhotenství jsem pracovala a dost jsem dbala na to, abych byla aktivní, takže kromě procházek a výšlapů jsem taky 3x – 4x týdně plavala minimálně 100 m až do konce těhotenství. Byla jsem Swim Team Coach (trenér plavání), takže jsem i hodně plavala s dětmi a taky jsem k chození po bazénu přidala nějaké ty aktivity ve vodě.

Připadá mi, že jsem si to ranní nevolnost „přivolala“ sama – prozvracela jsem svoje dětství (cesty v autě, jakákoliv nemoc, bylo mi vždy zle od žaludku). Až do 12. tt to bylo v pohodě až na ty ranní nevolnosti, pak jsem zvracela „jen“ každé ráno, pak se to dalo do normálu a pak zase nanovo – klidně i dva dny v kuse jsem v sobě nebyla schopná udržet ani sklenku vody. Bylo to někdy tak špatné, že jsem musela začít brát 3x denně léky, protože jsem byla podvyživená, zatímco bříško mi rostlo. V poslední 2 měsících těhotenství jsem konečně začala přibírat a dohromady to bylo nakonec 5 kg a to už se o mě lékaři předtím opravdu báli. Malá se narodila s váhou 4,6 kg, takže vlastně přibral jen náš otesánek 🙂 . Zvracela jsem i v den porodu, což bylo fakt na nic, protože celé těhotenství, i do těch posledních minut, jsem opravdu neměla pauzu. Dokonce jsem několikrát zvracela při řízení a jednou mě i zastavila policie a chtěli mi dát dýchnout, protože jsem blokovala zelenou na křižovatce. Naštěstí si všimli mého pupíku a spíš se začali děsit, jestli jsem ok. Mám zhuntovaná záda, zuby, kolena a velkou kýlu v pupeční oblasti a dutině břišní, kterou mi mají v plánu vyoperovat. Naše malá za to všechno ale rozhodně stála a nikdy bych ji nedala!

Byla jsem překvapená, jak málo jsem chodila na kontroly a že mi dělali jen 3 ultrazvuky, protože já jsem hrozně nedočkavá, a tak jsme si objednali speciální ultrazvuk v 16. tt, abychom zjistili pohlaví a celý proces jsme si nechali nahrát na CD a pak ho poslali mým rodičům do ČR jako vánoční dárek. V krásné místnosti s gaučem a velkou televizí nám oznámili, že malá není malej (jak jsem si do té doby 100% myslela) a bylo rozhodnuto, že to bude Scarlett. Jméno jsme měli vybrané už předem, viděla jsem ho jednou jako malá holka v katalogu a strašně se mi líbilo, manžel okamžitě souhlasil a bylo vyřešeno.

Hodně jsem v té době hledala inspiraci na Pinterestu, co vlastně pro miminko potřebujeme a co je tady v Americe běžné a normální mít. Někdy jsem byla dost překvapená, protože o spoustě věcech jsem neměla ani tušení. S nákupy jsme čekali až do zjištění pohlaví a pak jsem kupovala kousek po kousku. S nákupy větších položek jsme čekali až do Baby Shower. Jediné, co jsme pořídili, byl kočárek z evropského obchodu i s autosedačkou, protože jsem byla nešťastná z toho, jak vypadají americké kočárky a taky starou postýlku, kterou jsem ve volných chvílích zrenovovala.

Trávila jsem také hodně času vařením českých a slovenských jídel, protože na to jsem měla největší chutě, když už jsem na něco vůbec chuť měla. Taky hodně sladkého a cenila jsem si rychlých čínských donášek – obzvlášť mi chutnaly pálivé a kyselé polévky.

Jak vnímal těhotenství manžel? Je něco, co tě na jeho chování překvapilo?

Manžel byl od začátku šťastný, ale vždycky říkal, že opravdové to pro něj bude teprve tehdy, jak se malá narodí. Až teda na jeden večer, vzpomínám si, když jsme se vrátili domů z BBQ, kde vypil pár piv, já jsem skládala dětské oblečky a on fňukal, že ho za pár let jeho holčička opustí a někam se odstěhuje a že pak bude strašně smutný a hladil mi při tom meloun 🙂 . Byl to takový ochránce, ještě víc než obvykle a hrozně starostlivý. Když byl pryč, volal mi několikrát denně, aby mě zkontroloval a občas za mnou poslal sousedy nebo objednal pizzu, aby mi zlepšil den. Je to gentleman a úžasný partner, jsem opravdu vděčná za to, jaký je a jak se o nás stará. Byl pro mě velmi velkou oporou a byl strašně statečný. Držel mi vlasy, kupoval cheeseburgery bez okurek (to bylo chvílemi jediné, co jsem udržela v žaludku), utěšoval mě, když jsem byla v mých očích „tlustá, opuchlá a hnusná“, pomáhal kolem domu, co jen mohl a chodil se mnou na každou kontrolu, pokud byl doma.

Jakou nějvětší výzvu jsi musela v těhotenství překonat?

To bylo asi když jsem našla šváby v domě, byla jich plná myčka anebo taky situace, když jsem omdlela, nemohla jsem vstát a styděla jsem se zavolat 911. V obou případech jsem hystericky volala manželovi a naštěstí za mě všechno zařídil.

Kde jsi rodila a jak hodnotíš zpětně přístup personálu a prostředí nemocnice? Podle čeho jste porodnici vybírali? Jak dlouho jste v porodnici zůstávali?

Na našem maloměstě jsme měli na výběr pouze ze 2 nemocnic, nejdřív jsem byla na základně ve vojenské nemocnici, ale tu nám zavřeli v mém 14. tt a museli jsme čekat na přesun do civilní nemocnice. Já jsem chtěla docházet na kontroly do té, ve které je rovnou i porodnice, protože tam zároveň měla NICU (JIPka pro miminka) a říkala jsem si, že kdyby se náhodou cokoliv po porodu stalo, bude malá ve větším bezpečí (asi 6. smysl). Taky měli větší a modernější pokoje s vířivkou v každém pokoji a také jsem na tuto nemocnici slyšela jen samé dobré ohlasy co se týká doktorů, kteří mi byli nabídnutí. Zároveň byla jen 5 minut od našeho domu.

Byla jsem po porodu donucená zůstat přes noc, ale brzy ráno mě propustili, protože malou transportovali helikoptérou hodinu po porodu do Oklahoma City do NICU. Chtěla jsem za ní, ale manžel si dupnul a zakázal mi to, protože jsem byla na kapačkách a ztratila jsem hodně krve, a tak jsem zůstala do druhého dne do rána. Byla to nejhorší noc mého života, vrátím se k podrobnějšímu popisu níže.

Měla jsi sestavený porodní plán a umožňovala to nemocnice, kde jsi rodila?

Sepsaný plán jsem neměla, ale věděla jsem, co chci a nechci, což jsem vyplnila do formuláře na příjmu do nemocnice.

Manžel chtěl být u porodu, také jsem chtěla mít možnost hýbat se při kontrakcích, Epidural jen na žádost nebo kdyby byl potřeba, minimum nemocničních zaměstnanců, žádné zrcadlo! 😀 , levandulové svíčky a naší muziku. Nemocnice neměla s žádným z těchto přání problém.

Absolvovala jsi nějaké předporodní kurzy?

Ano, naše nemocnice umožňovala prohlídku prostor a 3hodinový předporodní kurz, který jsme měli pár dní před určeným datem porodu.

Dotklo se tvé těhotenství nějakých kulturních zvyků nebo odlišností?

To určitě, za prvé tím, jak se měří délka těhotenství tady a v ČR, počtem ultrazvuků, také tím, že vás oblečou do róby a speciálních oblečků, takže nemusíte sedět nahá a ukazovat všechno. To bylo pro mě, jako celkem dost stydlivého člověka, hodně zásadní a příjemná změna. Líbilo se mi, že lékaři i sestry se zajímali nejen o můj fyzický a psychický stav, ale i o manželův. Pořádala jsem typickou americkou Baby Shower, ale tento trend se teď dělá hodně i v Čechách, co jsem si všimla. Věci na miminka jsou tady na můj vkus celkem omezené na výběr, ale ceny jsou v porovnání s Českem mnohem příznivější. Málem mi vypadly oči, když jsem koukala v Čechách po hračkách a dětském oblečení. Mile mě překvapilo, že pojišťovna poskytla zdarma odsávačku. Ze všeho nejvíc jsem ale byla nadšená z lidí okolo nás, od kterých jsem upřímně cítila, že nám to přejí. Rádi tady pomáhají, např. ve 40. tt jsem musela jít nakoupit sama, protože byl manžel pryč a všichni se sami nabízeli, aby mi vyložili nákup do auta nebo na pás, stalo se mi dokonce, že mi několikrát v restauraci dali zdarma dezert.

Jak hodnotíš lékařskou péči v průběhu těhotenství a s ní neodmyslitelně související velké téma – pojištění?

Celá rodina máme pojištění od Armády (tzv. Prime), to znamená, že nám pojišťovna hradí snad úplně všechno, ale musíme mít hodně tzv. referrals (Lékař musí oznámit pojišťovně nebo ji požádat, aby našla na daný servis někoho jiného – pokud náš lékař servis neposkytuje- kdo má kvalifikaci dané vyšetření/servis provést. Pojišťovna pak posílá papír s adresou lékaře, kam je „dovoleno“ dle ujednání jít, takový druh žádanky), protože bychom měli navštěvovat pouze kliniku a nemocnici na základně, pokud daný servis poskytují.

Našeho lékaře jsem si já i můj muž absolutně zamilovali. Dokonce nám tajně volal do NICU, aby zkontroloval, jak se mně a malé daří. Když jsme přišly na 6týdenní prohlídku, sestřičky mi řekly, že plakal a že já a naše malá Scarlett jsme legendy. Malá kolovala od sestřičky k sestřičce, pan doktor s námi trávil také nějaký čas navíc.

Některé záležitosti jsou rozhodně napřed oproti ČR, hlavně co se přístupu, vlídnosti a soukromí týče. Soudím dle mé jedné hospitalizace v ČR, kde mi přišlo nejhorší, že jsem sdílela pokoj dalšími lidmi a sestřičky křičely doslova přes celý pokoj, že embryo je pryč, ale že když se budeme hodně snažit, možná i zasemeníme. Tady je všechno hodně soukromé, nikde jsem nezažila, že by se mnou řešili můj zdravotní stav před dalšími pacienty nebo jiným personálem. Jediný, kdo věděl vše kompletně o mém stavu byl lékař, sestra a manžel, ten, koho jsem zvolila jako oprávněnou osobu.

Scarlett, já i můj muž jsme dostali po porodu speciální náramky, které byly elektronicky propojené a pokud by byl jeden přestřižen nebo pokud by někdo nás opustil nemocnici, spustil by se alarm. Myslím, že je to super z hlediska bezpečnosti a dodá to člověku pocit bezpečí a klidu.

Jak probíhal tvůj porod? Z čeho jsi měla největší strach?

Porod jsem měla vyvolaný, protože jsem něco málo přes týden přenášela a na moje tělo to už bylo opravdu moc. Do nemocnice jsme přišli ve středu v 5 večer a ve čtvrtek odpoledne byla malá na světě. Byl to dlouhý a bolestivý porod, kontrakce jsem měla tak vysoké, že už je ani počítač neuměl zaznamenat a omdlévala jsem pokaždé v tom nejvyšším stupni. Musela jsem dostat epidural, protože malé začal klesat srdeční tep a já byla vyčerpaná. Všechno ostatní probíhalo bez problémů až do posledních pár minut, kdy se malá ramínkem zasekla, doktor mi řekl, že musím během dalších pár sekund tlačit co nejvíc to dokážu, dvě sestry mi během toho tlačily shora na břicho a malá byla venku. Klidná atmosféra se ale po chvilince změnila na několik pobíhajících sester a doktorů a já malou nedostala na sebe, jak bylo dohodnuto – SkinToSkin. Začala jsem se dožadovat informací, protože nejhorší bylo to ticho. Bylo mi řečeno, že má zanesené plíce a že ji nemohou rozdýchat. Byla mi pouze přiložená na rychlo k obličeji a okamžitě ji odvezli opodál, manžel ji následoval a já zůstala úplně sama. Ani si nevzpomínám, kdy jsem porodila placentu, jen si vybavuji, jak mě doktor zašíval (25 stehů dopředu a dozadu), manžel se pak vrátil, držel mi ruku a já jsem se slzami v očích sledovala, jak dělají všemožné věci naší malé holčičce. Potom přišel laktační konzultant a začali jsme s odsáváním. Bylo to ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že malá má 4,6 kg a ta konzultantka mi dala high five a aplaudovala, když přicházela do pokoje. Hodinu po porodu nám bylo řečeno, že má malá 2% šance na přežití, já ji do té doby ještě ani neviděla, natož držela, celou dobu s ní byl manžel. Každých 15 minut za mnou přiběhla sestřička, která mi masírovala břicho a vyměňovala infuze. Moje tělo bylo v šoku, já se strašně třásla, měla jsem horečku. Sestru jsem donutila, po tom, co mi řekla první zprávy o malé, aby mi pomohla na záchod, měla jsem pocit, že už můžu chodit, i když jsem pořád za sebou tahala nohu. Ta mě odvezla za malou, kde už byli specialisté z dětského z Oklahoma City a během pár minut malá letěla pryč. Zůstali jsme s manželem na poporodním pokoji, kde byla postýlka a všechny věci na miminko, které jsme u sebe nemohli mít. Byly to ty nejdepresivnější a nejvíc bezmocné chvíle mého života. Ráno jsme vyrazili do Oklahoma City, naše malá tam byla napojena na spoustě přístrojích a bylo nám řečeno, že do 4 týdnů bude muset být na speciálním oscilátoru a pak se uvidí. Naštěstí ale vše dobře dopadlo a my jsme přesně za 11 dní mohli odjet domu, nikdo tomu nemohl uvěřit. Lékaři a sestřičky začali říkat Scarlett Rockstar a když jsme opouštěli nemocnici, tleskali nám. Po pár dnech nám domů přišel od nemocnice pohled a pak taky přání k narozeninám. Před porodem jsem z jeho průběhu a možných komplikací s miminkem měla největší strach. Naštěstí jsem už tenkrát tušila, že nemocnice s NICU bude bezpečnější a lékaři tak zachránili naší malé život.

Jak probíhala poporodní péče?

V nemocnici mi dali igelitku pomůcek na ošetření mých ženských partií, instrukce a další tašku léků s tím, že jsme teda prvních 11 dní trávily s malou v nemocnici. Poprvé jsme ji mohli držet až 6 dní po porodu, ale měli jsme hodně podpory ze strany sester z NICU, které byly opravdu profesionální a úžasné. Chovaly se k nám, jako bychom byli rodina.

Za službu laktakčního konzultanta jsem vděčná, ale zároveň jsem se jich bála, jedna ze sester jim říkala MilkNazis a měla trochu pravdu. Moje mamka přiletěla 3 dny po narození Scarlett a zůstala s námi tři týdny. Bylo to moc fajn, ale občas bych byla raději, kdybychom s mužem trávili ten čas sami a mohli si užívat sebe po návratu z nemocnice.

Přístup a chování mého manžela byly naprosto neuvěřitelné. Malou krmil (odsávala jsem mléko do lahviček), čistil odsávačku, pomáhal mi do kalhot i plen (ano plen), byl pro mě úžasnou oporou. Rozhodně mě to ještě víc utvrdilo v tom, že jsem našla správného chlapa, který ve zdraví i nemoci, v dobrém i zlém, mě bere opravdu vážně. Vařil, pral a uklízel, vzal si extra dovolenou, byl zkrátka přítomný vždy, když to bylo potřeba.

Co tě na těhotenství a jeho průběhu v Americe doposud nejvíc překvapilo?

Nejvíc asi celý ten průběh, jak lékaři dbají na psychiku maminky i tatínka, také jak lidé reagují, to chování Američanů, které jsem popisovala. Jak je trh ČR vs. Amerika odlišný a dokonce i jak je těhotenství v těchto zemích brané. Je velice běžné a normální tady o těhotenství otevřeně mluvit. Překvapilo mě zjištění, co je to mucus plug (hlenová zátka), protože o tom jsem do těhotenství nikdy neslyšela.

Šok byl 6 týdnů neplacené mateřské dovolené, ale to už je jiná kapitola.

Je něco, co bys ostatním nastávajícím maminkám žijících v zahraničí chtěla vzkázat?

Nebojte se mluvit o tom, co se s vámi děje. Těhotenství je velká životní změna a neulehčuje situaci, když jste tak daleko od rodiny. Otevřenost a sdílení mnohdy opravdu pomůže. Najděte si kamarádky, které řeší stejné nebo podobné problémy, případně nějaká diskuzní fóra, kde můžete svoje starosti a radosti sdílet. Super jsou i různé skupiny – např. cvičící nebo jen podpora budoucích maminek, hledejte vždy ve vaší lokalitě nebo online na sociálních sítích, je toho opravdu spoustu. A kdybyste potřebovali cokoliv probrat nebo jen tak pokecat, napište mi, ráda poradím a podělím se o víc. Jsem taková ta máma kvočna, co se o všechny v blízkém i dalekém okolí ráda stará a pomůže. 🙂

Verča

Kontakt: Instagram nebo Facebook

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

Tento web používá Akismet na redukci spamu. Zjistěte více o tom, jak jsou data z komentářů zpracovávána.