Stěhuju se do USA?!

Je to tak 😊

Ti z vás, kteří jste to do teď nevěděli, jste možná překvapení. Ti z vás, kteří jste v USA byli a něco málo o jejich byrokracii a imigračních a vízových procesech víte, si už teď možná říkáte, že byste do toho nešli a ani nemohli a když už byste chtěli, tak třeba nevíte jak legálně. Mám tu také i ty, kteří v Americe byli a v životě by se nevrátili. Díky Instagramu (poslední dobou zjišťuji, že znamená víc než jen žrout času) tady mám i pár z vás, kteří jste mi velmi blízko, do USA jste se třeba vdali, nebo jste na jiná víza, ale i estu a podobně. Zdravím tímto vás všechny, jste nejlepší a díky za vaší podporu 😊 A poslední zmíním moje nejbližší, kteří ví všechno a celý proces s námi prožívali a kteří si můžou oddechnout, že, doufejme, to nejhorší máme s Lukim za sebou. Děkuji všem, moc.

Pro rekapitulaci: Za poslední dva roky jsem v Americe byla celkem 3x a to dvakrát na J1 víza (Work and Travel) a jednou na Estu (turistické vízum) a s Lukim jsme tak fungovali mezi Amerikou, Českem a Slovenskem. Já v US, Luki v ČR, pak zas já v US, pak společně na Slovensku, v Česku a nějaké dovolené Každému z vás dojde, že takhle to ve vztahu nelze dělat do nekonečna, jasně, cestování, super všechno, ale….. Většina lidí, kteří nás znají, obdivují to, jak jsme to mohli „dávat“ takhle na dálku, ale my jsme se seznámili v USA v době, kdy jsme věděli, že já odletím, že musím odletět, protože nelegálec jsem fakt být nechtěla a naštěstí ani nikdy nebyla, navíc člověk má z celého amerického USCIS jistý respekt, a tak nechce, i z hlediska budoucího, něco podělat. Musím říct, že i když se nad tím zpětně zamyslím, tak to bylo hodně těžké období pro nás oba, ale pokud máte vztah založený na obrovské důvěře a víte, že to MÁ smysl, není co řešit. Užívali jsme si společné dny mnohem víc a věděli jsme, že do toho jdeme společně.

Pokud se zamilujete do Američana a Američan do vás, možností, jak být legálně spolu v delším časovém rozmezí, aniž by vás imigrační úředníci a oceán neustále rozdělovali, není tolik, a tak jsme si vybrali variantu K1 víz. Záměrně píšu do Američana, protože o tato víza může žádat pouze ten, kdo je americkým občanem (Luki má americké a slovenské občanství, btw. mluvíme spolu Česky, ale vo tom potom 😀 ). Nebudu ani psát o tom, proč jsme se pro tenhle typ víz rozhodli, ani ty víza nebudu popisovat, Google umíte používat všichni, toho vás ušetřím, ale zasvětim vás do toho, jak to všechno probíhalo. 😊

Ve zkratce  – vízový proces

 – nejsem totiž vlastně vůbec pisatel, abych tu dávala slohy, stejně by to nikdo nečetl

V lednu 2018 teda Luki podal žádost o K1 víza prostřednictvím formuláře na to určeným. 1.2.2018 nám přišla tzv. NOA1, kde jsme byli informováni, že žádost evidují. Před námi bylo nekonečných 8 měsíců čekání (což jsme při žádání samozřejmě netušili, že to bude trvat takhle dlouho – vízové procesy, které ještě před dvoumi lety trvaly pár měsíců se aktuálně protahují až na rok a nezáleží, jestli vyřizujete v USA nebo mimo… 4.9.2018 nám přišel dopis, že jsme zapomněli do žádosti dodat nějaké další potřebné dokumenty! Tzv. RFE (Request for evidence) Panebože, takže vy čekáte 8 měsíců na to, než se dohrabou k vaší žádosti a chtějí po vás další a další dokumenty? Dobře, potřebné dokumenty jsme následující den hned odeslali zpět a za 14 dní jsme dostali odpověď. Víza schváleny. Yes. Schválením, tzv. NOA2, se spustilo další kolečko nekonečného papírování. Za dalších 14 dní od schválení, konkrétně 5.10.2018, jsme dostali emailem zprávu z NVC (National Visa Center), že náš case byl zaslán na ambasádu v Praze, a také nám bylo konečně zasláno číslo, pod kterým jsme pak v internetové aplikaci sledovali celý průběh. Na americkou ambasádu v Praze petice s dalšími dokumenty dorazila 19.10.2018. A tady jsem začala být vděčná za diskuzní forum www.visajourney.com , kde jsem se mimo jiné dalších příběhů seznámila s Kačí, která procházela úplně stejným procesem v úplně stejným období, až si zpětně říkáme, že to snad ani není možný. 😊 Protože díky ní jsem nečekala, až něco ambasáda pošle poštou nebo až se ozvou sami, ale na ambasádu jsem volala sama a hned (díky Kačí) Tam mi bylo řečeno, když mi to teda asi po 35. telefonátu zvedli, že paní, která má na starosti K1 víza, je bohužel jediná a že pardon, ale má dovolenou! 😀 Ať si zavolám další týden, takže zase čekačky…..V pondělí 29.10.2018 jsem se úspěšně dovolala a bylo mi řečeno, že pokud mám všechny potřebné dokumenty, můžu přijít druhý den na vízový interview. What? Byla jsem v šoku…všechno se táhlo tak hrozně dlouho a paní mi najednou řekla, ať přijdu druhý den na interview, což je konečná fáze celého procesu. Skákala jsem dva metry vysoko a začala trochu věřit, že to do Vánoc stihnu. Protože do té doby jsem už nedoufala, že to do konce roku stihneme. Aleeeee….. nemohla jsem jít….jediné, co mi totiž chybělo, byla lékařská prohlídka, a tak se interview ještě o týden prodloužilo. Myslela jsem si celou dobu, že k imigračnímu lékaři potřebuji žádanku z ambasády, což nebyla pravda, mohla jsem to vyřídit už v průběhu celého procesu, ale nebyl to problém. Během týdne jsem si byla vyřídit mezinárodní očkovací průkaz, řidičák, potřebné překlady, vytvořila jsem šanon potřebných dokumentů (většina z nich byla pak navíc, ale jistota je jistota), šla se asi milionkrát vyfotit, doočkovat a 1.11. jsem teda šla na povinnou lékařskou prohlídku k imigračnímu lékaři. Týden jsem čekala na výsledky a pak podepsala, že nemám syfilis, tuberu a kapavku 😊, dali mi zalepenou obálku, kterou jsem nesměla otevřít a s kterou jsem 8.11. (KONEČNĚ) šla ve 14:00 na vízové interview. Congratulations. Your visa has been approved. Po 280 dnech od podání žádosti. Ta radost…nedá se to sem popsat, chápete, neumím vám to popsat jako spisovatelka s emocemi :D, ale řvala jem, to jo, radostí.  …Dali jsme to! Víza jsem si pak i s obálku pro imigrační vyzvedla 15.11.2018 a moha se tak radovat dvojnásobně, že je držím v ruce.

Když všechny datumy dáme dohromady, celý proces trval od podání žádosti do odletu přesně 10 měsíců, přesný časový timeline zde:

K1 visa timeline.PNG

A já letím. Dneska. 30.11.2018.  směr Philadelphie. Se všema těma papírama, který zabraly půlku carry-onu, ale i s džemem od babičky, s vánočním věncem od tetinky, s fotkou našeho starého Scoobyho od maminky (neřvi mami!) a dalšími fotkami, které jsem dostala od nejbližších. Překvapivě se mi povedlo svůj život zabalit do 2 kufříků, teda spíš kufrů, každý z nich váží 23 kilo a loučím se s rodinkou na letišti….Strašně se těším, strašně – to si ani neumíte představit. Ale nebudu machrovat, není to tak jednoduché jako napsat tenhle článek. Loučení za poslední měsíc jsem měla až až a je to docela divnej pocit balit a vědět, že už to není jen na léto. Hlavně ty řeči okolo od ostatních, kteří moc netuší, občas jako bych jela do rozvojové země…

Pokud by vás zajímalo, jak probíhalo interview s americkým konzulem a nebo jak to dál všechno bude pokračovat, dejte mi určitě vědět. Klidně tady, nebo na Instagramu. Zajímalo by vás ještě něco dalšího? Možná byste mi mohli dávat nějaké otázky na Instáči, třeba. Což?

Mějte se krásně a lásce za oceán čau.

PS.: „Ať se vydáš kamkoli, jdi za svým srdcem.“ (Konfucius)

A to já jdu.

Pa, Markét

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s